Doporučená literatura

Krátké odbočení. Původně jsem zamýšlel v tuto chvíli připomenout průběh minulé volby, resp. volby předminulé z roku 2005 (ta před čtyřmi roky byla pouze potvrzením prof. Zdeňka Zavřela v jeho roli, a tak nepřináší příliš informací, které by případně mohly posloužit i pro volbu současnou), a to včetně volebních programů jednotlivých kandidátů a dalších podkladů, které mám k dispozici.

Možná, že na toto ohlédnutí ještě dojde, nicméně mezitím mi Adam Gebrian poslal svůj sedm let starý text s názvem „Povolání děkan“ (ještě jednou díky, Adame). Přiznám se, že text jsem neznal, nicméně pochází právě z období, kdy Zdeněk Zavřel čerstvě nastoupil do svého prvního funkčního období na FA. Jak jsem později dohledal, najdete ho v časopise Architekt (č. 5/2006, str. 75-77). Chtěl jsem z něj ocitovat několik tezí, ale nakonec jej přikládám níže celý, protože si myslím, že by neměl ujít Vaší pozornosti.

Přestože je starý již několik let a leccos se od té doby už přece jen změnilo (nejen hlavní aktéři na jednotlivých školách), v mnohých ohledech je stále aktuální - ať už jde o oprávněné povzdechnutí nad obecným nedostatkem lidí ochotných se aktivně podílet na věcech veřejných, nedůvěru k lidem mladšího věku ve vedoucích pozicích či zamyšlení se nad samotnou úlohou děkana prezentovanou na první pohled možná trochu naivně znějícím, leč po zvážení naprosto duchaplným a moudrým názorem doc. PhDr. Petra Rezka, jednoho z kandidátů na děkana liberecké FUA ve volbě v roce 2003. 

Bezesporu mimořádně trefný je také odstavec věnovaný migraci jednotlivých děkanských kandidátů v rámci českých škol architektury...

__

Aktualizace 25. 9. 2013
Byl jsem upozorněn, že čitelnost textu je na hraně. Toho jsem si byl vědom, bohužel tehdy jsem ovšem neměl k dispozici skener, ale jen foťák. Níže tedy přidávám text ještě jednou. Autentičnost tištěné formy je sice ta tam, nicméně čitelnost je stoprocentní:

POVOLÁNÍ DĚKAN

Před více než dvěma lety jsem se zúčastnil výběrového řízení na návrh expozice česko-slovenského pavilónu pro Benátské bienále. Můj průvodní text k projektu začínal těmito slovy:

           

"Současná Slovenská a Česká architektura se zdaleka nemůže srovnávat s řadou svých kolegyň (např. Holandsku, Španělskou, Švýcarskou nebo dokonce Francouzskou). Respektive může, ale výsledek nebude nikterak lichotivý. Jak ostatně dokázala i předchozí Benátská architektonická bienále. Místo předstírání, že se svým zahraničním konkurentům vyrovnáme, nebo je dokonce hravě překonáme / pomocí efektních fotografií znejasňujících skutečný stav věci / by bylo daleko prospěšnější nastavit místní realitě zrcadlo.

Myslím si, že nemá smysl neustále hýčkat úzkou oligarchii slovenských a českých architektů a podporovat v nich názor, že současnou situaci reflektují stejně úspěšně, jako jejich zahraniční časopisové vzory. Cesta ven vede nejdříve skrz pochopení existence problému."

Za ony dva roky se v české architektuře leccos změnilo k lepšímu, ale tempo změny je možná pomalejší než vývoj opravdu světové architektury, a tak se propast spíše prohlubuje, než zmenšuje. Situace mi skoro připomíná známý vtip: "To není světlo na konci tunelu, to jsou koncová světla vlaku, který nám ujel."

Aby se tato situace dramaticky změnila, musí k tomu přispět řada aspektů, spojených s celospolečenskou situací. O postupné kultivaci klienta, zadavatele zde mluvit nebudu, to by vydalo na samostatný článek. Opravdu klíčovou roli v budoucím rozvoji české architektury budou mít dvě oblasti - architektonická teorie, a především - systém architektonického vzdělávání, reprezentovaný zejména školami.

Pokud bude kvalita českých architektonických škol vzrůstat, bude se tak dít i s českou architekturou, a to exponenciálně. Pokud ne, bude tomu přesně naopak. Klíčovou roli v kvalitě školy hraje její vedení (aniž bych chtěl nějak snižovat vliv a odpovědnost studentů - naopak. Mockrát jsem se setkal s tvrzením studentů, že mnohem se naučili od svých kolegů, spolužáků, než od svých pedagogů. Je třeba si ale rovněž uvědomit, kdo se podílí právě na úrovni oněch spolužáků). Vedení školy je zastoupeno a reprezentováno především osobou děkana, která se zodpovídá akademickému senátu. Děkan má přímý vliv na výběr svých spolupracovníků, se kterými se pak snaží stávající stav školy zlepšit.

Několik posledních voleb děkanů na českých vysokých školách architektury ukázalo důležitost této pozice a především fakt, že si toto začíná uvědomovat značná část akademické obce jednotlivých škol. Rád bych se zde poněkud podrobněji věnoval situaci především na třech českých architektonických vysokých školách technického charakteru (alespoň co se názvu týče) – tedy ČVUT v Praze, VUT v Brně a TU v Liberci. Pro mě samotného začalo setkání s touto realitou na jaře roku 2000, kdy jsem se jako člen akademického senátu FA TUL podílel na výběru kandidáta na post děkana, poté, co první děkan a zakladatel fakulty, prof. Jiří Suchomel již ze zákonných důvodů nemohl potřetí v řadě kandidovat. Sám prof. Suchomel stanovil přísná kritéria pro výběr budoucího kandidáta, a vyzval akademický senát, aby je vzal na vědomí.

Tři klíčová kritéria zněla takto: „Budoucí děkan by měl být tvůrčí architekt, měl by mít akademický titul (tedy docent nebo profesor) a měl by být ze zahraničí!“

Myslím si, že zvolená kritéria mají jasnou logiku, která reprezentuje fakt, že děkanem se může stát jen ten, kdo sám na vlastní kůži zažil, co zvolená disciplína zahrnuje (architekt), má dlouhodobé zkušenosti s vyučováním, předáváním svých zkušeností studentům (doc./prof.) a není spjat se současnou situací v Česku, na kterou je naopak schopen nahlížet z pozice nezaujatého pozorovatele (zahraničí). Kandidát, který všechna zmíněná kriteria splňoval, doc. Imro Vaško z Bratislavy si však svou kandidaturu rozmyslel, a to zhruba 14 dní před ukončením voleb. Byl proto nahrazen kandidátem jiným, který se posléze v jednomyslné volbě (jako jediný uchazeč) děkanem stal – Zdeňkem Lukešem. Ten pro změnu nesplňoval z výše zmíněných kritérií ani jedno.

Kritéria

Během hledání nástupce prof. Suchomela byla oslovena i architekta Helena Jiskrová z Rotterdamu, která nabídku na kandidaturu odmítla z osobních důvodů, nicméně v dopise určené zástupcům studentů končila důvody svého rozhodnutí nekandidovat těmito slovy:

„Vždyť nejlepší děkan je ten, který je zadobře s rektorem a studenti ho nenávidí!“

Během následujících voleb v Praze (2x), v Liberci (3x) a nedávno v Brně, se rozpoutaly bouřlivé diskuse (nejenom internetové), které posuzovali jednotlivé kandidáty z mnoha hledisek. Projděme si alespoň ty nejčastěji zmiňované, spojované častokrát s dilematy, jaká je na ně správná odpověď.

01 / čas

Napříč všemi školami i kandidáty zní jednomyslně tento požadavek. Bude mít pan, paní xy dost času věnovat se své úloze děkana? Dá se tedy jednoznačně říct, že všichni diskutující se jednomyslně shodují, že funkce děkana je práce mimořádně časově náročná. Proto jsou často současné děkanovy aktivity vnímány spíše jako negativum než pozitivum. Bude schopen tuto činnost (vlastní kancelář, publikační činnost, kurátorské aktivity) kvůli děkanství opustit? Bernard Tschumi, bývalý děkan Columbia School of Architecture k tomuto tématu poznamenal: "Pokud chce děkan zároveň vést architektonickou kancelář, musí být připraven pracovat 70 hodin týdně, téměř každý týden v roce." /1

02 / tým

Snad téměř každý (s výjimkou některých kandidátů na děkana) si uvědomuje, že není možné, aby veškeré činnosti vykonával sám, a že rozhodující vliv na úspěšnost jeho období bude mít tým lidí, který kolem sebe dokáže vytvořit. Je proto naprosto oprávněná otázka, která také během kandidatur často zaznívá: "Kdo budou vaši proděkané? Kdo bude tvořit onen tým, o který se budete moc opřít?

Je proto dosti překvapující, že některé kandidáty dokáže tato otázka opravdu dostat do úzkých. Nezřídka se také stává, že jeden z uchazečů o děkanské místo odpoví na tuto otázku jmény svých soupeřů, které však o tomto záměru neinformoval. V rozhovoru se Zdeňkem Zavřelem z března 2006, tedy cca 5 měsíců po volbách se můžeme dočíst toto: "Kromě těchto stávajících postů jsem si vymyslel dva proděkany, jednoho pro výstavbu a dalšího pro rozvoj, tedy reformu školy. Tyto dvě pozice prozatím nejsou obsazeny, hledám skutečně stoprocentní kandidáty." /2

03 / osobnosti

Tématem každých voleb jsou pochopitelně nejen jména budoucích spolupracovníků děkana, ale především jména vyučujících, které by děkan mohl případně na školu přilákat. Ať již v podobě dlouhodobější spolupráce či alespoň na jednorázové přednášky nebo workshopy. Častokrát je potom kandidátovou výhodou pokud disponuje dostatečně známým jménem, které by eventuálně mohlo sehrát roli v rozhodování možných oslovených.

04 / děkan superstar x úředník

Na otázku, zda může škole pomoci, pokud v jejím čele stojí mezinárodně uznávaná osobnost, odpověděl Bernard Tschumi takto: "Nemyslím, že by to mělo byť jen minimální význam. Nepotřebujete celebritu. Celá věc je spíše o vytvoření scény, vytvoření kultury." Děkan Princeton School of Architecture, Stan Allen odpověděl takto: "Má to více do činění s urgentními tématy v praxi a ve vzdělání než s osobností děkana." /3

Roku 1990 založil Herman Hertzberger, jedna z nejvýznamnějších osobností holandské architektury, soukromou školu architektury - Berlage Institute. A stal se zároveň jejím prvním děkanem. Po něm následovali další osobnosti světového kalibru - Wiel Arets a Alejandro Zaera-Polo. Málokdo ovšem ví, že proděkanem všech tří byl jistý architekt z chorvatského Záhřebu - Vedran Mimica, skutečný motor školy. Jeho vliv na fungování školy je možno lehce zjistit již jen z počtu ex-jugoslávských absolventů Berlage. I možná nejslavnější děkan všech dob Alvin Boyarsky proslul právě svým děkanstvím než čímkoliv jiným.

05 / "insider" x "outsider"

Dalším klíčovým bodem, který už zazněl ve zmíněných „libereckých požadavcích“ je fakt, zda má být děkanem zvolen někdo, kdo je úzce spjat s existující situací fakulty a pochází „zevnitř“, nebo má být naopak z prostředí odlišného. Tento model bývá aplikován v momentu, kdy volání po změně převažuje nad snahou o kontinuitu.

Je zajímavé, že děkan již jednou zvolený má mnohem vyšší šanci na své znovuzvolení než kdokoliv jiný. Děkané Vladimír Šlapeta, Bohumil Fanta, Jiří Suchomel, Alois Nový i Josef Chybík byli ve svých funkcích znovu-potvrzeni. Jediný Zdeněk Lukeš napodruhé neuspěl. Je tedy poněkud zajímavým paradoxem, že zde neplatí známé sportovní rčení, které říká, že je mnohem těžší titul obhájit, než získat. Mimochodem k tomuto bodu si myslím, že by děkanské volby měly proběhnout s více než půlročním předstihem před skutečným nástupem do funkce. Během tohoto období by již budoucí děkan pobíral plat a měl by za úkol důkladně se seznámit se stávající situací a sestavit tým svých spolupracovníků. Aby se pak nestávalo, že bude situaci mapovat celé své první děkanské období. Možná by to počet znovuzvolených radikálně snížilo. Myslím, že tato investice by se bohatě vyplatila.

06 / věk (děkana)

Poněkud ošidná kategorie, ale není možné ji opomenout. Dala by se chápat jako katalyzátor prvních tří kategorií. Tedy jako faktor ovlivňující čas, který děkan bude svému úřadu věnovat i skladbu budoucího týmu, který sestaví. Pokud se podíváme na nejprestižnější evropské školy architektury, zjistíme, že věky nastupujících děkanů se pohybovali kolem 40 let (včetně 43letého Alvina Boyarskyho).

Jaká je situace v současnosti na českých technikách? 58, 59 a 63 let.

V Česku dodnes přetrvává nedůvěra k lidem nízkého věku v souvislosti s odpovědnou prací. Jak absurdně by dnes působil Jan Kotěra, 27letý profesor umělecko-průmyslové školy. Byl by v příkřejším věkovém kontrastu ke svým kolegům, než roku 1898. O 24letém vedoucím architektonického atelieru na Architectural Association v Londýně Bernardovi Tschumi ani nemluvě.

Česká děkanská turistika

Děkanskými volbami na ČVUT  roku 2003 se rozjel světově unikátní fenomén – česká děkanská turistika. Po prohraných volbách v Praze (s Vladimírem Šlapetou) se architekt Martin Roubík rozhodl přijmout kandidaturu v Liberci, kde ve volbě (i v jejím následném opakování) zvítězil, nebyl však z dodnes uspokojivě vyjasněných důvodů rektorem jmenován. V první volbě porazil Martin Roubík Zdeňka Lukeše, čímž ho vystavil již výše zmíněné výjimečné situaci (neznovuzvolení). Ve druhé pak zvítězil mimo jiné nad Zdeňkem Zavřelem. Když poznal marnost své snahy, potřetí již nekandidoval.

Ve třetí liberecké volbě se tak sešli Zdeněk Zavřel a Bořek Šípek. Po své porážce přijal Zdeněk Zavřel kandidaturu na děkana v Praze, kde mezi ostatními zúčastněnými poráží i Vladimíra Šlapetu. Ten však zakrátko na to pomáhá řešit patovou situaci na brněnské fakultě a nachází místo svého dalšího působiště zde. Už jen zbývá, aby se neúspěšná uchazečka Hana Ryšavá vydala za svým dalším působením do Liberce a kruh se definitivně uzavře. V Brně jí chyběl hlas k tomu, aby tuto unikátní děkanskou sinusoidu narušila. Mimochodem se také mohla stát první architektonickou děkankou v české polistopadové situaci, leč nestalo se. Přestože na školách architektury v Česku studuje přibližně stejné množství mužů a žen, v děkanských obdobích vedou muži nad ženami 16:0.

Fenomén turistiky nám sděluje několik informací, pozitivních i negativních. Jako pozitivum vnímám fakt, že se začíná objevovat skupina lidí specializujících se na děkanské povolání, bez ohledu na konkrétní lokalitu. Jako méně pozitivní vnímám početní omezení této skupiny. Situace v českém školství a v děkanství obzvlášť vůbec připomíná slavný výrok Raymonda Chandlera: „S policejní prací je to jako s politikou, vyžaduje ty nejlepší lidi, ale nenabízí vůbec nic, čím by je přitáhla.“ Zdá se mi, že o děkanství to platí dvojnásob. Při nástupu do funkce děkana na FA TUL pronesl Bořek Šípek toto: „Jmenování děkanem neberu jako záležitost prestiže, ale spíše jako kulturní a společenskou povinnost a  možnost podělit se o své znalosti a zkušenosti s mladými lidmi.“

Úloha děkana

Jaká je tedy úloha děkana? Není to věnovat škole maximum svého času, ani sehnat co nejvíce osobností pro večerní přednášky, ani sestavit co nejkvalitnější tým svých spolupracovníků. To vše jsou jen prostředky pomáhající k dosažení cíle. Přestože jsem měl připraven vlastní text na toto téma, rozhodl jsem se raději ocitovat závěrečnou část kandidátského projevu doc. Petra Rezka během druhých „roubíkovských“ voleb v Liberci. Považuji jej za nejvýstižnější nastínění děkanských povinností: 

„ ... aby bylo možné provádět srovnávání jednotlivých modelů skutečností  a s tím uvádět do souvislostí korespondující navrhování, je třeba mít samozřejmě dostatečně vybavenou knihovnu, ale hlavně člověka, který tuto souvislost mezi jednotlivými aktivitami ve škole vytvoří. Ta souvislost se nedá vytvořit na papíře, ani na schůzi. Někdo musí tou školou procházet napříč. Zajímají mě souvislosti – jejich hledáni ve škole ovšem může provádět jen ten člověk, který nebude mít nic jiného na práci.

Navštívil jsem kdysi jednu tiskárnu v Karlíně, před potopou, protože také vydávám knihy, a opětovně při dalších návštěvách jsem nacházel mistra, který nic nedělal. Nedalo mi to, všichni okolo pracovali, zeptal jsem se ho: jak to děláte, že nic neděláte? A on mi odpověděl: Víte, jakou to dalo práci? V takovém stavu bych chtěl fakultu předat svému nástupci."

Řecky se vedoucí, či mistr, či v našem oboru stavbyvedoucí, řekne demiurgos / hybatel. Je to ten, kdo vše uvádí do pohybu, aniž se sám pohybuje. Mistr jen kouká, nic nedělá, ale jakmile odejde, přestane všechno fungovat. Je to teoretik – teorie znamená dívat se. Takovým vaším hybatelem bych si přál být, protože hybatel jen hledí, přihlíží jak se dílo děje. Je to práce, která není vidět, je to práce uvedeni všeho do pořádku, který funguje sám. Moje vize tedy je: nebudu dělat nic. Budu přihlížet tomu, jak studenti od svého příchodu čím dál více prohlubují své myšlenky a dokáží porozumět myšlenkám ostatních, jakožto předzvěst jejich budoucího doktorského studia. Budu přihlížet jak učitelé vedou své studenty k domýšlení základních strategií řešení problémů ve srovnání s dalšími řešeními. Budu přihlížet jak student je schopen svoji myšlenku předvést, aby svého klienta přesvědčil tím, že ho přiměje, aby myslel spolu s ním a budu přihlížet, že tak dovede ukázat, jak lze rozvinout, to co již je. Protože architektura je ukázání toho, co je. Kdykoliv se to podaří, je vše tak samozřejmé, že můžeme říci, ano, je to tak proto, protože to tak již bylo. Tam kde nejde o módu, tam architektonické dílo nestárne.

Poslední věta a moje volební heslo: Děkan není úředník. Děkan není ten, kdo nemá čas. Děkan je demiurgos, který čas má.“ /4

Doc. Petr Rezek nezískal v těchto volbách jediný hlas.

Budoucnost českých architektonických škol

je pochopitelně odvislá od situace v celém českém školství. Jeho kvalita se zlepší, pokud dojde ke zlepšení celého aparátu akademických pracovníků, nejenom pedagogů. To nastane tehdy, pokud bude možnost většího výběru, tedy obsazení jednotlivých míst se bude dít výběrem z pokud co možno největšího množství kandidátů. To bude možné, pokud budou tato místa dostatečně atraktivní. A to sice nejenom, ale hlavně z finančního hlediska. O získání finančních zdrojů na tyto účely se musí postarat jak stát (zvyšováním dotací do školství), tak především fakulta samotná (vlastní výdělečnou činností) a její studenti (placením školného, za které obdrží odpovídajícím způsobem kvalitní výuku). Je načase si uvědomit, že vzdělávání nastupující generace je nejdůležitější úkol který nás čeká a následky jeho úspěšného, či naopak neúspěšného zvládnutí pocítíme všichni na sobě. Závažnosti tohoto úkolu musí odpovídat jeho mimořádně vysoké finanční ohodnocení a s ním spojené vysoké očekávání kvality.

Není možné očekávat, že za stávajících platových podmínek se budou neustále objevovat lidé, kteří budou svůj podíl na vzdělávání dalších chápat „jako kulturní a společenskou povinnost a  možnost podělit se o své znalosti a zkušenosti s mladými lidmi.“

Toto se může dít v převratné době změny režimu, v době návratu nuceně emigrovaných zpět do vlasti, ale bylo by tragickou chybou myslet si, že se tak bude dít do nekonečna. Nebude.

P.S.
Jako klíčový se mi zdá nutný podíl čerstvých absolventů na chodu fakult. Doporučuji zavést povinnost, aby všichni studenti, kteří během svého studia obdrželi skrze své fakulty jakýkoli grant Evropské Unie (Erasmus, Sókratés, Leonardo) byli povinni nejen vypracovat závěrečnou zprávu s popisem o vykonaném zahraničním pobytu, ale aby byli rovněž povinni tento grant své mateřské fakultě (univerzitě) odvést částečně zpět svou činností pro školu prospěšnou.

Protože pokud něco naším současným architektonickým fakultám chybí, pak je to především dostatek aktivních lidí.

/1 Bernard Tschumi v rozhovoru Architecture Deans Speaks Out, Architectural Record, srpen 2002

/2 časopis Architekt 03/2006, str. 72

/3 Bernard Tschumi a Stan Allen v rozhovoru Architecture Deans Speaks Out, Architectural Record, srpen 2002

/4 doc. Petr Rezek v kandidátském projevu na děkana FA TUL, 19.5. 2004

V Praze,

25.4. 2006,

AG